Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Země tisíců jezer je melodickému metalu zaslíbená. THE DARK ELEMENT je sice nové uskupení, uvedeme-li však jména dvou hlavních protagonistů, vzápětí se objeví mlhavý obrys očekávané hudby. Ony dvě osoby jsou Anette Olzon a Jani Liimatainen.
Anette Olzon se stala známou v okamžiku, kdy si jí Tuomas Holopainen vybral jako nástupkyni Tarji. Anette má jiný rozsah, jinou barvu hlasu a vůbec zpívá úplně jinak. To by nakonec ani nevadilo, bohužel se však ukázalo, že věčné srovnávání s Tarjou v kapele neustála. Tarja je holt o třídu jinde. Neutuchající nepřízeň fanoušků nakonec rozhodla o jejím odchodu (ač oficiální důvody byly jiné, skřípat to začalo už dříve).
Osobně mi na dvou albech NIGHTWISH, především jejich druhým společným, ani tak nevadila Anette, jako spíš Holopainenova megalomanie nahrazující dávný cit pro melodie. Ale to je jiný příběh. THE DARK ELEMENT je dítě Anette a písně na tomto albu obsažené jsou jí šité na míru, resp. na hrdlo. A za těchto podmínek se holka ukazuje jako slušná zpěvačka. Zpívá si svoje a zpívá to dobře.
Jani Liimatainen je šedou eminencí finské metalové scény. Ve známost vešel co by zakládající člen, sólový kytarista a spoluautor SONATA ARCTICA. S nimi nahrál pět alb. Stál za projekty ALTARIA a CAIN´S OFFERING a hostoval ve spoustě dalších kapel. Spojení Anette s Liimatainen se ukázalo jako dobrý tah. Anettina sólová prvotina „Shine“ z roku 2014 byla taková nemastná neslaná. THE DARK ELEMENT by se dali popsat jako SONATA ARCTICA s ženským zpěvem. Samozřejmě, od Liimatainenova odchodu si kapela prošla určitým vývojem, ale základní elementy tam jsou. Především je to jeho cit pro chytlavou melodii, a tím tentokrát rozhodně nešetřil. Ať už je to skladba titulní nebo hitovky „The Ghost and the Reaper“ a „Halo“, vážného škobrtnutí se nedočkáme. Ale i prvky NIGHTWISH jsou ke slyšení, „My Sweet Mystery“ nebo „Dead to Me“ se Holopainenovým rukopisem inspirují více než volně.
„The Dark Element“ je velmi příjemný materiál. Není nijak inovativní či experimentální, vše jede hezky v zaběhnutých kolejích. Zřejmě jde jen o jednorázový projekt, nicméně pro Anette je to určitě dobrá příležitost o sobě dát vědět i bez přispění jména slavné kapely.
Bývalá zpěvačka NIGHTWISH spojila síly s bývalým kytaristou SONATA ARCTICA. V těchto mantinelech se THE DARK ELEMENT pohybují. Výsledek je však překvapivě dobrý materiál, řekněme mírný nadprůměr.
1. The Dark Element
2. My Sweet Mystery
3. Last Good Day
4. Here’s To You
5. Someone You Used to Know
6. Dead To Me
7. Halo
8. I Cannot Raise The Dead
9. The Ghost And The Reaper
10. Heaven Of Your Heart
11. Only One Who Knows Me
Diskografie
The Dark Element (2017)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2017 Vydavatel: Frontiers Music Srl Stopáž: 52:49
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.